Na španělském ostrově Mallorca se zhruba na 800ha rosprostírají bažiny Albufera.  Toto místo je domovem mnoha živočichů, především vodního ptactva, ale i dravců a pěvců. Nejvíce druhů lze spatřit v jarních měsících a na podzim. Pro zachování takto důležitého přírodního biotopu byla oblast Albufera právem vyhlášena od roku 1988 přírodním parkem a zahrnuta do soustavy chráněných území Natura 2000.

 

                                    

Citlivou ochranou této lokality se podařilo zachovat prostředí s dostatečnou úživností pro bezpočet různých druhů ptactva, jenž toto místo využívá pro hnízdění a úspěšné vyvádění svých potomků.

       

Mimo množství vědeckých aktivit při sledování živočišných druhů, výskytu rostlin a měření kvality vody, je také toto místo i v zájmu vzdělávání a odpočinku otevřené široké veřejnosti. Za určených podmínek můžeme přírodní park navštívit pěšky nebo některá místa i na kole. Naučné stezky jsou opatřeny značením a na různých místech také pozorovacími věžemi nebo kryty.

         

Někteří návštěvníci zde nacházejí místo odpočinku, jiní si užívají nezapomenutelné chvilky při pozorování života zvířat za pomoci dalekohledů a další sem příjíždějí za fotografováním. K takovým lidem jsem se přidal i já.

      

 Park jsem navštívil několik dní po sobě a strávil zde mnoho hodin. Často nikým nerušen s okem na hledáčku vychutnával jsem si okamžiky  představení na pódiu, které příroda sama vytvořila a mohl tak zapomenout na všední starosti běžného každodenního života.

                                          

Na obrázky, jenž se mi při návštěvě přírodního parku Albufera podařilo vytvořit se můžete podívat zde na mém webu.    

Na jaře letošního roku jsem přijal nabídku od fotografa a cestovatele Petra Bambouska ( www.sulasula.com )k návštěvě Irska za účelem fotografování ptactva. Obtěžkáni nezbytnou fotografickou technikou jsme tedy v červnu nabrali směr Dublin, kde nás na letišti přivítal další člen výpravy Juraj Macko ( www.photo-base.biz  ) . V kompletní sestavě jme vyrazili k vytouženému cíli s očekáváním mnoha fotografických příležitostí. Vybraná lokalita všechna očekávání daleko překonala, a to nejen nespočtem fotografických příležitostí, ale také množstvím nepopsatelných zážitků doprovázených emocemi při pozorování života v ptačích koloniích.
 V tomto článku bych rád přiblížil pět druhů ptáků, kteří se v této oblasti vyskytují a které se mi podařilo také vyfotografovat.
 Jako první by vzhledem k oblíbenosti neměl být nikdo jiný než papuchalk ploskozobý či severní nebo také někdy nazývaný jako arktický ( Fratercula arctica ) .

                                

V žádném případě si tohoto ptáčka díky jeho trojúhelníkového, modrošedě, oranžově, žlutě a červeně zbarveného zobáku a zavalitému tělíčku nelze splést s žádným jiným druhem. Ne nadarmo je často přezdíván mořským papouškem.

                                  

Na první pohled působí papuchalk dosti neohrabaným dojmem, což je patrné hlavně při jeho komické kolébavé chůzi na souši. Na moři je naopak velmi rychlý. I když to není žádný extra letec, pod hladinou je velmi obratný. Za potravou se dokáže potopit až do hloubky 20 metrů, přičemž pod vodou vesluje křídly.

                                 

V období hnízdění jsou hlavní potravou papuchalků především malé rybky, tzv. smačky písečné, pro které musí díky komerčnímu rybolovu člověkem a proměnlivým teplotám v moři v důsledku klimatických změn zalétat někdy až 100 km od hnízda.

                                

Do hluboké nory vyhrabané v měkké půdě nebo do štěrbiny ve skále snáší jediné vejce, na kterém se oba rodiče při zahřívání střídají.

                                

Papuchalk ploskozobý patří mezi zranitelný druh a v posledních letech se úspěšnost vyhnízdění těchto ptáků snižuje. Přispívá k tomu i ta skutečnost, že v některých oblastech je při nalétávání k hnízdním norám loven člověkem do sítí za účelem potravy.

.................................................................................................................

  
  Na druhém místě bych se rád zmínil o opeřenci, který mi asi nejvíce přirostl k srdci a patří z mého hlediska mezi zmíněnými v tomto článku za nejzajímavější. Na rozdíl od papuchalka se jedná o velkého ptáka s mohutným rozpětím křídel až 180 cm.

Je to terej bílý ( Sula bassana ) . Terejové hnízdí na okrajích útesů na skalních římsách poměrně těsně vedle sebe a tvoří tak velmi početné kolonie.

                                          

Tvar těla jim umožňuje úspěšný lov na otevřeném moři.Střemhlav se řítí z výšky 10-40 metrů na vodní hladinu, kterou pronikají jako torpéda až do hloubky 15 m za kořistí, jenž tvoří ryby až do velikosti 30 cm. Vzdušné vaky na krku a hrudi tlumí silné nárazy při průniku vodou. Sbírá také menší rybky z vodní hladiny přímo za letu.

                      

Terejové tvoří páry nezřídka na několik let a často budují  hnízda na stejných místech. Hnízdo staví společnými silami z vodních rostlin a snáší do něj jedno, vyjímečně dvě vejce, které zahřívají silně prokrvenými blánami na nohách.

                                          

Terejové jsou velmi společenští ptáci. Krásné okamžiky lze spatřit při pozorování v průběhu stavění hnízd a jejich svatebních tanců.

                      

...................................................................................................................
 Další druh, kterého si nelze nevšimnout je alkoun úzkozobý ( Uria aalge ) .

         

Také tento pták hnízdí v početných koloniích na římsách útesů. Živí se převážně rybami až do velikosti 20 cm pro které se dokáže potopit do úctyhodné hloubky až 50 metrů. Alkouni snášejí jedno vejce přímo na holou skálu bez podestýlky. Vejce má hruškovitý tvar, aby se při pohybu kutálelo do kruhu a nespadlo z útesu do moře. Jsou to také velmi společenští ptáci a často je možné pozorovat, jak se zdržuje několik alkounů v těsné blízkosti hnízda a chrání mláďata před vetřelci.

                                

...................................................................................................................

 Do stejné čeledi, kam patří alkouni patří také alka malá ( Alca torda ) .

        

 Neutváří samostatné kolonie, ale promíchávají se do velkých kolonií alkounů. Snáší jedno vejce na chráněných římsách nebo do dutin skal. Stejně jako alkouni se potápí hluboko pod hladinu pro ryby a různé bezobratlé. Při lovu pod vodou používají podobně jako papuchalkové k veslování křídla.

                                

 Narozdíl od úzkého špičatého zobáku alkounů mají alky malé zobák tlustý a sploštělý s bílými linkami, kde jedna končí až u okraje oka.

...................................................................................................................
 Posledním v pořadí je kormorán chocholatý ( Phalacrocorax aristotelis ) .

                                

 Velký štíhlý černý pták s nazelenalým leskem peří je příbuzným kormorána velkého. V průběhu roku žije více samotářsky a v období hnízdění vytváří řídké kolonie. Narozdíl od kormorána velkého hnízdí pouze na útesech a loví výhradně ve slaných vodách. Létá rychle a nízko nad vodou. Hnízda si staví na skalních římsách, v jeskyňkách nebo mezi balvany. Obvykle snáší 3-4 vejce.

                                

Často je vidět stojícího kormorána s doširoka roztaženými křídly. Tento postoj mu údajně napomáhá k trávení potravy a také k rychlejšímu osušování peří, které není tak odolné proti vodě.

                                

Své hnízdo si srdnatě brání proti vetřelcům hrdelním skřehotavým zvukem. Živí se rybami a v oblastech výskytu vytváří na moři velká hejna, ve kterých společně loví.

...................................................................................................................
 O dalších obyvatelích severu patřících do ptačí říše snad zase někdy příště.        

Necelých 800 km2 v deltě Rhony tvoří močály, křoviny, travnaté plochy, saliny a lesy. Tato krajina nabízí vhodné podmínky pro hnízdění různorodému ptactvu. První dojem při příjezdu do oblasti Camargue je jedinečný. V severní části míjíme zemědělsky obdělávanou půdu a dále na jihu se otevírají plochy přírodní rezervace překypující životem mnoha druhů opeřenců.

 

 

 

Směrem na Saintes Maries de la Mer jsou také k vidění na přilehlých farmách pasoucí se bílé koně, jeden ze symbolů Camargue.

                                     

Další ze symbolů této oblasti je kromě černých býků i zde hojně se vyskytující plameňák růžový. Právě tento jedinečný a krásný pták byl jedním z cílů mé fotografické cesty. Dalšími druhy v zájmu mého fotografického hledáčku byla vlha pestrá a příležitostně i někteří bahňáci.

                                         

                                                                                      
Jaké jsou možnosti pro fotografování v Camargue a jaké poznatky jsem získal se pokusím shrnout v tomto článku. Musím přiznat, že první nadšení bylo po krátké době vystřídáno menším sklamáním. Lokality s výskytem ptačích druhů jsou obehnány vodními kanály a často i ostnatými dráty. Křoviska střídá vysoká tráva, takže fotografování tzv. od podlahy je takřka nemožné a přiblížit se ke zvířatům na rozumnou vzdálenost také nelze. Chráněná území obehnaná ostnatými dráty se musí respektovat a bylo by zhola barbarské tyto hranice překračovat.

Je tedy nutné pečlivě hledat vhodná místa k realizaci fotografování. Jedním z takových míst vhodných pro focení plameňáků je étang Du Fangassier.  

                                         

Obrovská mělká laguna s kolonií čítající až 10 tis. párů plameňáků. Tady je možné si lehnout až téměř k hladině, ale jistý odstup doporučuji, hlavně když fouká silný vítr, což je tady dost často. Vlnky a stříkající voda se jinak dostane až na čelní sklo objektivu. Když sem dorazíte ještě za tmy a trochu se zamaskujete, tak máte šanci něco při rozednění nafotit. Moc času však není, protože brzy ráno přijedou první birdeři a začnou pozorovat ptáky přímo z aut. Plameňáci se ihned šoupnou za bezpečnou hranici a můžete jít domů nebo maximálně fotit letovky.

Každé ráno odlétají hejna do okolních oblastí a navečer se zase vracejí. Nejkrásnější jsou letící hejna navečer těsně nad hladinou ve světle zapadajícího slunce.

                                   

Autem se dá ještě pokračovat po umělé hrázi až téměř k prvnímu majáku, ale za mokra jen s džípem a na suchu nedoporučuji auto s nízkým podvozkem. U malého parkoviště okolo stavidla ve vodním kanálu jsem při každé návštěvě potkal celkem krotkou volavku stříbřitou, která poklidně lovila malé rybky. Byla to nejspíš místní celebrita, která se ovšem nerada fotila. Při snaze udělat kloudnou fotku začala hrát hru, která se jmenovala - najdi si mě vždy na druhé straně stavidla. Fotografování ptáků v Camargue je vcelku obtížné. Vše se odehrává na velikých plochách v mokřinách a vysoké trávě na chráněném území.

 

Je zde vybudováno množství pozorovatelen a naučných stezek, kde je toho dost k vidění a pozorovatelé ptactva si  příjdou na své, ale pro vytvoření dobré fotografie je to v takovém prostředí obtížné. Náladu si lze spravit v ornitologickém parku Pont De Gau, který je vzdálen asi 10 min. jízdy autem od Saintes Maries de la Mer.  

                             

Velmi profesionálně vybudované prostředí pro volně žijící druhy ptáků najdete zhruba na ploše 60ha. Uvidíte strom plný hnízdících volavek, které aktivně poletují po okolí.

Umělé ostrovy s hnízdícími tenkozobci a rybáky. V mokřinách se procházejí pisily čáponohé a nad hlavou ladně prolétávají plameňáci. Vše je velmi dobře řešené pro pozorování a najdou se zde možnosti i pro pořízení zajímavých fotografií, čemuž nasvědčuje i hojnost fotografů, kteří toto místo rádi navštěvují.

                                      

Ornitologický park, ale i jiná zajímavá místa v oblasti Camargue mi přinesli skvělé dojmy a celkové prostředí na mě zapůsobilo velmi dobře. Měli bychom se radovat, že se stále ještě dají najít taková místa a zároveň děkovat a vážit si práce těch lidí, kteří se zasluhují o zachování přírodního prostředí nezbytného pro život rozmanitých druhů fauny a flóry. Já se určitě do jižní Francie zase někdy rád podívám.
 

 

Vzhledem k tomu, že se často při fotografování živé přírody potýkáme s nedostatkem světla, je  proto obvykle nutné užívat vyšší hodnoty nastavení  ( ISO ) citlivosti snímacího čipu. Jak je však známo, při vysokých hodnotách ISO také markantně narůstá šum v obrazu, který mnohdy fotografii úplně degraduje. Naděje na vylepšení výsledků nepříjemného šumu sebou každoročně přináší příchod nových modelů fotoaparátů a sliby výrobců deklarujících změny k lepšímu. Provedl jsem tedy malý srovnávací testík mezi starším modelem Canon EOS 40D a novým typem EOS 50D.

Testování jsem provedl s dvěma objektivy Canon EF 16-35mm f2.8L II USM

a  EF 100-400mm f/4.5-5.6L IS USM

Nastavení u obou fotoaparátů stejné. Především žádné korekce šumu. Automatické vyvážení bílé, expozice, věrné nastavení obrazu a pod. Nutno ještě poznamenat, že při nastavených korekcích šumu se významně vytrácela kresba.

Fotografování probíhalo za zhoršených světelných podmínek ze stativu s předsklopením zrcátka a drátěnou spouští. Soubory RAW jsem konvertoval v programu Digital Photo Professional do TIFF se stejnou velikostí a bez jakýchkoliv úprav. Doostřování a potlačení šumu na úrovních 0 . 

Níže uvedené ukázky výsledků jsou vzhledem k možnostem těchto stránek jen orientační, a proto se pokusím svoje zkušenosti ještě v závěru okomentovat. Vyobrazené soubory jsou 100% výřezy a vždy se jedná o vyšší hodnoty ISO. Objektem je ptačí peříčko.

Canon EOS 40D, EF 16-35mm f2.8L II USM , ISO 500, 1/125s, 5.60, 35mm

Canon EOS 50D, EF 16-35mm f2.8L II USM , ISO 500, 1/125s, 5.00, 35mm

........................................................................................................

 

Canon EOS 40D, EF 16-35mm f2.8L II USM , ISO 1000, 1/250s, 5.60, 35mm

Canon EOS 50D, EF 16-35mm f2.8L II USM , ISO 1000, 1/250s, 5.00, 35mm

........................................................................................................

 

Canon EOS 40D, EF 100-400mm f/4.5-5.6L IS USM
, ISO 1000, 1/20s, 5.60, 400mm ( světlé pozadí )

Canon EOS 50D, EF 100-400mm f/4.5-5.6L IS USM
, ISO 1000, 1/20s, 5.60, 400mm ( světlé pozadí )

........................................................................................................

 

Canon EOS 40D, EF 100-400mm f/4.5-5.6L IS USM
, ISO 1600, 1/30s, 5.60, 400mm ( světlé pozadí )

Canon EOS 50D, EF 100-400mm f/4.5-5.6L IS USM
, ISO 1600, 1/30s, 5.60, 400mm ( světlé pozadí )

........................................................................................................

 

Canon EOS 40D, EF 100-400mm f/4.5-5.6L IS USM
, ISO 3200, 1/25s, 5.60, 400mm ( tmavší pozadí )

Canon EOS 50D, EF 100-400mm f/4.5-5.6L IS USM
, ISO 3200, 1/30s, 5.60, 400mm ( tmavší pozadí )

........................................................................................................

 

Na ukázkách jsme si mohli všimnout, že rozdíl je pravděpodobně méně než patrný. Co však přehlédnout nelze je barevný posun do teplejších tónů. Hledal jsem chybu v nastavení, ale žádnou jsem nenašel.

 

Co říci na závěr ?

 

Fotoaparát Canon EOS 50D má lepší displej, vytváří větší soubory a snad po vyladění a také jak jinak i štěstí na světlo se s ním určitě bude dát také něco slušně vyfotit jako   s jeho starším bratříčkem.

 Velmi dobrým pomocníkem při fotografování zvířat na vodě a v bezprostředním okolí je fotovor. V prodejně si ho asi nekoupíte, a tak nezbyde nic jiného, než si jej vyrobit. Není to nic složitého.Chce to jen trochu tvořivého ducha, nějaký ten potřebný materiál a hlavně čas. Já jsem k výrobě voru použil novodurové trubky, kousek polystyrenu, skelnou tkaninu, epoxidové lepidlo, maskovací plachtu, nějaké upevňovací prvky a duralové pouzdro pro uchycení stativové hlavy. Novodurové trubky jsem nařezal na potřebnou délku a spojil pomocí kolen, které jsem pečlivě zalepil tak, aby byly spoje dokonale vodotěsné. Z polystyrenu jsem vyrobil plovák, kterým jsem vyplnil přední část voru asi do jedné třetiny. Ještě před tím jsem umístil do pravé a levé přední části na novodurové trubky kovové kleštiny s gumovými

výplněmi a navařenou maticí směrem nahoru. Stejné kleštiny jsem umístil i dozadu a ještě na pravý a levý bok uprostřed. Plovák jsem podlepil důkladně páskou a mezery vyplnil epoxidovým lepidlem. Po vytvrdnutí jsem epoxidovým lepidlem potřel nejprve spodní stranu plováku a polepil skelnou tkaninou a potom stejně tak i vrchní stranu. Tkaninu bylo nutné přeložit až přes novodurové trubky. Potom jsem zdrsnil povrch a opět potřel epoxidovým lepidlem. Před položením vrchního plátna jsem ještě udělal otvor pro duralové pouzdro a zalil ho epoxidem.

Umístění pouzdra je nutné

důkladně proměřit, aby nebyl objektiv fotoaparátu příliš vzadu nebo naopak vpředu. Plovák jsem opět zdrsnil a natřel barvou na lodě, která ještě mírně vyrovnala drobné nerovnosti. Do kovových kleštin jsem zašrouboval

delší šrouby s uříznutou hlavou a zajistil je kontramatkami. Naměřil jsem úzké novodurové trubky, uřízl je a nasadil na zmíněné šrouby tak, že jedna vede na pravé straně zepředu dozadu, druhá na levé straně a třetí uprostřed zleva doprava nad oběma předchozími , které v horní části stlačuje směrem k ose voru.

V místě dotyku jsem je zajistil plastovými elektrikářskými páskami.

Na koncích jsem trubky ještě zajistil kovovými páskami.

Jako krycí plachta mi posloužil stan s maskovacím vzorem z výprodeje, kterému jsem ustřihl dno a zbytek použil pro potažení kostry voru. A tady bych chtěl poděkovat své milované a obětavé ženě, která se této části zodpovědně zhostila. Plachta je odnímatelná, vodě odolná s větracím oknem , moskytiérou ve stropní části a zipem v zadní části pro snadné vstupování a vystupování. V přední části má dva otvory pro objektiv, jeden výše a druhý níže nad hladinou a dvě štěrbiny pro pozorování okolí vlevo a vpravo. Praktické jsou také dvě kapsy v levé horní části vhodné například pro náhradní karty, kapesník nebo hadřík pro osušování vody. Chybí už jen lednička, televize a houpací křeslo a můžeme jít fotit. Avšak není to tak jednoduché. Je nutné si

uvědomit, že zvířata, která jste se vydali fotografovat jsou v daném místě doma a prostředí znají takříkajíc jako své boty a proto každá sebemenší změna je pro ně velmi podezřelá. Některé druhy jsou tolerantnější,

ale jiné zase velmi plaché. Stalo se mi například, že čáp černý se v klidu krmil jeden a půl metru blízko narozdíl od volavek, které při sebemenším podezření panicky prchají.

Je tedy důležité vor
co nejlépe zamaskovat a přizpůsobit tak vzhled co nejblíže prostředí. Já ještě na vor navazuji děrovanou maskovací síť, do které potom vkládám hustě rákosí kolem voru až nahoru, protože ptáci umí létat a z ptačí perspektivy je vše velmi dobře viditelné. Co se mi osvědčilo je to, že takto namaskovaný vor umístím a ukotvím na vhodné místo ještě den předem, aby si na něho zvířata zvykla. Druhý den ještě za tmy se do voru přemístím a čekám na rozednění. Vor se musí umístit s ohledem na ranní pozici slunce, a také na místo, kde se zvířata obvykle ráda pohybují, což je potřeba předem vypozorovat. Při fotografování je vhodné používat úhlový hledáček,

aby jste mohli pohodlně fotit i v mělké vodě například v kleče. Já jsem si vor zhotovil raději větší, abych se s ním mohl maskovat i v mělčinách, ale někdy může být přílišná velikost voru nevýhodou. Nezapomeňte také s ohledem na roční období na vhodné oblečení. Někdy se ve vodě stráví i několik hodin. Základem jsou neoprenové prsačky, které vás chrání před prochladnutím a také před různou vodní havětí. Závěrem je dobré říci, že pokud vám zrovna při fotolovu štěstí nepřeje je atmosféra při pozorování zvířat z fotovoru jedinečná.

Teď už stačí jen popřát dobré světlo.

19.01.08 jsem se společně s fotografem, cestovatelem, ornitologem, chovatelem hadů a především skvělým člověkem Petrem Bambouskem (www.orchidej.com) vydal na fotovýpravu do středoamerické Belize.
Země s rozsáhlými oblastmi neporušené tropické krajiny nabízí ideální podmínky pro život mnoha druhů zvířat a rostlin. Po menších problémech se spojením mezi letadly jsme se konečně 20.ledna ocitli na letišti v Belize , kde nás přivítalo teplo, dusno, ale také déšť, který nás moc nepovzbudil. Zapůjčili jsme si auto a vyrazili k prvnímu plánovanému cíli, laguně v Crooked Tree naplněni očekáváním mnoha druhů opeřenců. Co se však jen naplnilo, byl Petrův sen před cestou ve kterém se mu zdálo, že vidí jednu volavku v dálce a jinak pusto a prázdno. Nebylo to sice tak dramatické, ale z očekávaných stovek až tisíců kusů ptáků nás přivítalo jen několik volavek, lysek, rybáků, drobného ptactva a z výšky nás pozorujících kondorů. Ubytovali jsme se a čekali na zázrak, který se nekonal a s častým deštěm jsme prožívali frustrující okamžiky, jenž hlavně Petr, který před třemi lety v těchto místech prožil ptačí ráj těžce nesl. Přesto jsme zalehli k laguně a zamaskováni očekávali první fotografické úlovky, které byly nad očekávání zdařilé. 

                                  

Crooked Tree jsme se rozhodli opustit o něco dříve a vydali se na dlouhou cestu do Placencie ležící na překrásném pobřeží Karibského moře. Na místo jsme se dotrmáceli po úmorné cestě zakončené 40ti kilometrovým tankodromem, proti kterému jsou naše silnice absolutním přepychem. Na této cestě ležel čerstvě přejetý dospělý hroznýš královský. Petr, jakožto chovatel právě i takovýchto hadů přejetého hroznýše zkoumal a litoval, zatímco já nadával na neznámého řidiče. V Placencii jsme se ubytovali v příjemném dřevěném hotýlku Manatee Inn, který patří sympatickým krajanům. Společně jsme poklábosili a poté naplánovali cíl na příští den, kterým byla národní rezervace Cockscomb. Do pralesní oblasti Cockscombu jsme na druhý den dorazili dle plánu. Co však nebylo plánováno byl silný liják, který nás před vstupem do pralesa přivítal. Když se déšť uklidnil vydali jsme se stezkou Wari Loop k překrásnému místu, bažině Kaway Swamp.

Toto místo s ojedinělou atmosférou tropického pralesa se musí nesmazatelně zapsat do paměti snad každému kdo jej navštíví. Nádherné stromy Kaway s mohutnými deskovými kořeny prolínajícími se mezi sebou s narostlými broméliemi tvoří tajemné prostředí pralesa a nutí při pohledu na tyto velikány k zamyšlení nad posláním prospěšnosti lidské existence. Po vyčerpávajícím fotografování stromů Kaway vyrážíme dál náročnější stezkou Tiger Fern přes kopec k dvojtému kaskádovitému vodopádu. S velkou opatrností jsme u vodopádu pořídili jeho fotografie při kterých Petr lovil stativ z vody a já se strachoval, abychom si při balancování na kluzkých kamenech nepolámali kosti. Na zpáteční cestě se na vrcholu kopce bylo možné kochat výhledem na zalesněný Cockscomb.

Avšak ani jaguára, pumu, ocelota, či jinou šelmu žijící v této oblasti vidět nebylo. Nejspíš o setkání s člověkem nestojí a ani se není čemu divit. Naopak klíšťata se zajímala velmi. Za prvních patnáct minut jsem jich měl na rukách již šestnáct kousků. Na další den jsme na doporučení vyrazili do vesnice Monkey River. Na fotografování ptáků by to údajně mohlo být dobré místo. Avšak pobřeží bičované větrem s pár pelikány, rybáky a volavkou se zlomenou nohou doprovázené atmosférou středověku nás vyhnali tak rychle, jak jsme přišli. Rozevřeli jsme tedy mapu a dali na vlastní instinkt, který se vyplatil. Ve staré mayské vesnici na jihu Belize jsme se zaregistrovali do rezervace ke které se přístup teprve buduje. Asi po 40ti minutách krkolomné chůze po kluzkém vyvýšeném chodníku z prken (boardwalku) skrz les jsme dorazili k vodnímu kanálu ve kterém ležela napůl utopená stará dřevěná kánoi. To si snad z nás dělají srandu, prohodil jsem. Vydali jsme se tedy podél břehu dále lesem a křovím. Bylo nutné se prodírat větvemi, brodit bahnem a po chvíli oblíbenými kačáky a téměř po čtyřech se slovy: do pr...., že se na to nevy.... jsme dorazili k místu na kterém se nám zatajil dech. Přivítala nás obrovská otevřená mělká laguna obehnaná vodním kanálem.

Množství různých volavek, bahňáků s nesyty v pozadí doprovázené dováděním ledňáčků při lovu ryb nás úplně okouzlilo. Téměř do večera bylo u laguny co fotit. Po návratu do Placencie jsme se rozhodli i přes útrapy hodinového pochodu těžkým terénem s fotovýbavou na zádech na toto místo další den vrátit. K laguně jsme se s použitím několika jadrných slov opravdu druhý den probahnili a strávili na místě téměř do večera. Slunce střídal prudký déšť, ale nám to nevadilo. Stálo to za to. Navečer jsme zbalili maskování a vydali se nazpět. S čelovkami po kluzkých prknech lesem doprovázeni netopýry a obklopeni stovkami světélkujících bludiček nám dotvářelo neopakovatelnou atmosféru nočního života v tropickém lese. Unaveni, ale spokojeni jsme plánovali další dny naší výpravy. Vzhledem k tomu, že se s Petrem rozloučila jeho databanka i s fotkami z Crooked Tree a Cockscombu, rozhodli jsme se Cockscomb přefotit a potom vyrazit ke Guatemalským hranicím k návštěvě archeologického naleziště Xunantunich a řece Mopan, kde se vyskytuje množství leguánů, bazilišků a kde se dá pozorovat divadelní představení volavek rusohlavých, které se v každý podvečer slétávají na stromy okolo řeky a za stálého haštěření se chystají na kutě. Zakotvili jsme v ubytovacím zařízení Trek Stop. Malé chatičky rozmístěné mezi různými stromy s množstvím keřů, tropických rostlin a krásných květin doplněné ještě mnoha druhy barevných ptáků slétajících se na krmítka v bezprostřední blízkosti tvoří ideální prostředí k odpočinku a načerpání nové energie. Ráno bylo v plánu fotografování v místní chráněné zahradě s motýly. Polojasná obloha nám přála a tak se některé vymodlené snímky motýlů povedlo uskutečnit.

Potom jsme vyrazili k mayským pyramidám Xunantunich, kde se nám po cestě zadařilo udělat u řeky Mopan ještě několik fotek leguánů.

                               

Pyramidy Xunantunich jsme stihli i s několika dokumentárními fotkami tak akorát na čas před zavřením a poté se vydali k řece, kde jsme již za šera pozorovali slétávající se volavky rusohlavé. Večer jsme se ještě rozhodli, že se na druhý den vrátíme do Crooked Tree, kde by snad dle informací mělo být již více ptáků. Informace se nepotvrdili a tak jsme se rozhodli zůstat jen jednu noc. Ráno ještě před rozedněním zamaskováni u laguny jsme fotili asi do desáté hodiny ranní. K naší radosti se fotky vcelku povedly.

Vrátili jsme auto a dle našeho plánu se vodním taxi přepravili na nedaleký ostrov Caye Caulker, kde jsme zůstali do konce naší expedice. Caye Caulker je nevelký ostrov protáhlého tvaru rozdělený na dvě části průrvou, vytvořenou hurikánem Hattie. Pobřeží porostlé mangrovy a dlouhá dřevěná rybářská mola se zakotvenými loďkami dotváří poklidnou atmosféru malého ostrova. Ubytovali jsme se v čínském hotelu na místní poměry překvapivě udržovaném a vyrazili s fotoaparáty na průzkum. Vzdálenější břehy s hustšími porosty mangrovů a nánosy bahna jsou ideálním prostředím pro vodní ptáky a tím samozřejmě i pro nás. Zbývající dny jsme se máčeli a bahnili mezi mangrovy, kde se nám podařilo vytvořit opravdu zajímavé snímky volavek, ibisů, kormoránů, kolih, jespáků a kameňáčků. Také se povedlo vyfotit několik pěkných letovek fregatek, pelikánů a racků.  

                                    

                             Trochu unaveni, ale spokojeni s úlovky bezezbraně jsme se vydali na dlouhou cestu domů do chladného kraje se smíšenými pocity radosti z povedených fotografií, ale i smutku z toho, že naše výprava končí. Na závěr bych ještě rád poznamenal, že Belize je sice chudší země se spoustou problémů, které chudobu obvykle doprovází, ale i přesto jsem se v této zemi cítil bezpečně a to dokonce více, než u nás doma. V každém případě se do země s překrásnou přírodou a množstvím nádherných zvířat atraktivních nejen pro oko objektivu fotoaparátu rád kdykoliv vrátím :)

 

 

 

Pro toho, kdo rád fotografuje zvířata v prostředí volné přírody jsou národní parky v Keni skvělou příležitostí.  
Pořídit pěkné obrázky není nijak zvlášť složité. Zvířata jsou  v  národních  parcích  na  přítomnost  aut s lidmi     zvyklá a zkušenost průvodců, kteří jsou navíc propojeni vysílačkami umožňuje rychlé přesuny do míst s výskytem
zajímavé zvěře. Já jsem navštívil národní parky Tsavo a to jak východní, tak západní část a známou oblast Masai Mara.

Do národního parku Tsavo je to asi dvě hodiny jízdy autem z Mombasy. Park je rozdělen železnicí na část východní a západní. Traduje se pověst, že při stavbě železnice, která vede z Mombasy k Viktoriinu jezeru zabili lvi více jak sto dělníků. Ve skutečnosti jich bylo pouze asi 28. Tito lvi postrádali hřívu a to údajně díky nadměrnému množství pohlavních hormónů, což vysvětluje jejich agresivní chování. Takové lvi bez hřívy tam můžete spatřit i dnes. Velmi rozlehlá oblast východní části Tsavo je savanou porostlou trnitými keři s vyčnívajícím skaliskem Mudanda z jehož vrcholu můžete spatřit vzdálené Kilimandžáro. V horách Mount Kenya pramení řeka Galana, která protéká napříč východní částí a je útočištěm mnoha zvířat, včetně krokodýlů.

Menší západní část parku Tsavo je svými horami, říčkami, vodními plochami a množstvím Baobabů ještě více atraktivnější než část východní. Najdete zde také jednu z nejdelších lávových řek na světě. Yatta Plateau, která se táhne téměř v délce 300 km na východní hranici parku má stáří  více než 200 let. Západní část Tsavo je také proslulá svými červenými slony,  kteří na sebe sypou všudypřítomný červený lateritový prach, který je chrání před sluncem a hmyzem. V parku také vyvěrá silný pramen. Až 190 mil. litrů pitné vody za den nezásobuje jen množství zvířat, ale i lidi v Mombase.

Velmi odlišná je oblast n.p. Masai Mara. Rozlehlá savana s řídkými lesíky a řekami Talek a Mara, kterou musí po dubnových lijácích překonat miliony kopytníků z n.p. Serengeti v Tanzánii při každoroční migraci nabízí pohled na velká množství stád pakoňů, zeber, žiraf, antilop, ale i predátorů, kteří je pronásledují.Ten, kdo se do Masai Mara vydá, ocitne se v kraji Masajů. Masajové s červenými pruhy látky a svými zbraněmi: oštěpy, luky a šípy se dnes věnují pastvě svého dobytka. V n.p. Masai Mara mají pouze Masajové výhradní právo pást zde vlastní dobytek. Jsou to velmi přátelští, skromní a milí lidé.

Národní parky v Keni jsou určitě tou skvělou příležitostí nejen pro fotografy, ale i pro všechny milovníky živé přírody. 

FOTOGRAFOVÁNÍ V DOLOMITECH

Pro milovníky fotografování horské krajiny jsou Dolomity skutečným rájem. Překrásné scenérie horských masivů, příkrých skalních stěn a vrcholy popkryté sněhem a ledem nabízí společně v kontrastu se zelanajícími se údolími nesčetné příležitosti pro zachycení neopakovatelných okamžiků. Nespornou výhodou těchto velkých hor mimo zimní období je skutečnost, že je možné se poměrně snadno dostat autem, busem nebo lanovkou do výhodných pozic pro zahájení pěších tůr do zajímavých míst k fotografování. Tady je však na místě důležité upozornění. Vždy je nutné počítat  s tím, že se nacházíte vysoko v horách kde často dochází  k rychlým změnám počasí a například sněžení i v letním období není nic neobvyklého. Kromě nezbytného fotografického vybavení a pevných bot je vhodné mít sebou také v zásobě nějaké teplejší oblečení. Nejste-li skutečným znalcem hor ve kterých se pohybujete, neobejdete se bez dobrých turistických map. Vždy si naplánujte cestu předem  a s ohledem na náročnost terénu, vlastní fyzickou kondici a nezbytných přestávek na fotografování sledujte pravidelně čas, aby jste se vždy stihli vrátit tam kam potřebujete. Pro pořízení zajímavých záběrů nemusíte hned šplhat společně  s horolezci na příkré vrcholy i když pro vyznavače tohoto adrenalinového sportu to jsou jistě nezapomenutelné zážitky. Stačí si najít dobře udržované cesty vedoucí k výhledům na horská panoramata. Takových cest po kterých se můžete pohodlně pohybovat i s těžkým batohem plným fotografické výbavy je v Dolomitech mnoho. Vždy, než se vydáte fotografovat tyto hory, pečlivě si dopředu naplánujte a označte na mapách ta místa, která chcete navštívit a předem si vytipujte oblast kde se ubytujete, aby jste měli k místům které chcete fotografovat co nejblíže. Vhodné jsou kempy, které až na několik málo vyjímek jsou velmi dobře vybavené  a nejsou nijak moc drahé. Malou nevýhodou některých kempů je přísné dodržování nočního klidu, takže když se nevrátíte do desáté nebo jedenácté hodiny večerní, můžete narazit na zavřenou bránu a velkou neochotu vás vpustit dovnitř a proto je při fotografování v podvečerním světle nutné někdy spěchat :) Co se týká fotografického vybavení, tak kromě dobrého širokoúhlého objektivu často užijete i teleobjektiv pro zachycení detailů krajiny nebo pro vytvoření zajímavých panoramatických snímků. Nesmíme zapomínat ani na polarizační a přechodové filtry a co je jistě nepostradatelné, tak kvalitní pevný stativ, protože v horách často dost fouká. Dále mohu doporučit několik zajímavých fotografických typů. Prvním z nich je asi jedno z turisticky nejnavštěvovanějších míst v Sextenských Dolomitech, oblast okolo Tre Cime di Lavaredo. Zakotvit můžete u jezera Misurina a autem se dostanete až k Tre Cime. Potom pěšky k chatě Locatelli odkud vede několik okružních tras s pěknými výhledy na Tre Cime, Monte Paterno, Cima Cadini aj. Další zajímavé místo  z výchozího bodu od jezera Misurina je Monte Piano. Nahoru vás kyvadlově dopraví místní džípy k chatě Rifugio a potom pěšky jen asi 15 min. na plošinu s výhledem na překrásná panoramata. Pokud zakempujete u jezera Lago di Dobbiaci ( pěkné místo a dobrý kemp ) můžete si zajet na nedaleké Prato Piazza, kde se dostanete pěšky po vrstevnici  k výhledům na Gruppo del Cristallo a trochu náročnějším výstupem můžete zdolat Picco di Vallandro ( 2839 )  s nádhernými výhledy na Sextenské Dolomity. Z kempu od jezera Dobbiaci můžete také navštívit jezero Pragser, které patří také k oblíbeným místům. Dále je možné pro pořízení pěkných fotografií doporučit cestu autem do horského sedla Passo Sella, které spojuje Val di Fassa na jihu a Val Gardena na severu a je ohraničeno dvěma dominantami Dolomit - kolmými stěnami Selly na východě a Sasso Lungem na západě. Co se ale určitě vyplatí, tak je tůra na Passo di Dona odkud je nádherný výhled přes údolí Dona a Duron na Sellu, Belveder, Marmoladu, Sasso Vernale, Rizzoni aj. Když zakotvíte v horském městečku Pozza, tak se můžete nechat dopravit malým autobusem kousek pod Vaiolet a vcelku pohodlnou cestou se dostanete až k výhledu z Passo di Dona. Jedno je jisté. Abychom Dolomity dobře poznali, je zapotřebí mít dostatek času. Ten kdo si ho najde zaručeně nebude litovat :)